1. kapitola

3. února 2013 v 17:09 | Ellie |  Life of Pansy Parkinson
Takže lidičky! Rozhodly jsme se s Endy psát společnou povídku. Budeme se sřídat po kapitolách. První jsem psala já. Doufám, že se bude líbit. Ellie


"Pansy, zlatíčko, pospěš si. Za chvíli jede vlak!" zavolala ne mě mamka. Tiše jsem si povzdechla a uhladila jsem hrbol na mém kytičkovém přehozu. Do Bradavic jsem se těšila, ale zároveň jsem se bála. Co když nebudu mít kamarády? A co když se mi budou všichni smát? Co když jim nebudu dost dobrá? Tyhle otázky mě tíží už od doby, co jsem dostala svůj dopis.

Bylo to sedmnáctého srpna. Zrovna jsem vstávala, když mi najednou do okna vlétla hnědá sova, která držela v zobáku dopis v nažloutlé obálce. V tu dobu už jsem věděla, co je to za dopis, protože jsem s tím byla od rodičů obeznámena. Rychle jsem odhodila přikrývku a rozeběhla se k oknu. Byla jsem moc šťastná. Milovala jsem, když mi rodiče vyprávěli o Bradavicích. Pak to ale přišlo. Vždyť já tam nikoho nebudu znát! Co když se tam ztratím a oni mě nenajdou! Obav bylo hodně. A stále je.



Oblékla jsem si župan s medvídky a seběhla jsem ze schodů. V kuchyni seděla mamka a prohlížela si Týdeník Čarodějek a u toho popíjí kávu. Dělá to každé ráno.

"Mami, už přišel," pípnu a posadím se vedle ní. Ona odtrhne oči od časopisu a usměje se na mě. Mlčky jí podám dopis a pustím se do snídaně, kterou mi přichystala naše skřítka Loly. Omeleta s čerstvou bagetou. Jindy bych si to vychvalovala, ale dnes sedím tiše, jako pěna a mlčky přežvykuji.

"Dobré ráno," pozdraví nás táta, když si sedá naproti mně. Na odpověď mu jen kývnu, ale mamka se s mým dopisem musí pochlubit.

"Dívej, Edwarde, Pansy dostala dopis z Bradavic! Není to úžasné?" zeptá se ho mamka nadšeným hlasem.

"No to je úžasné! Konečně z tebe bude velká holka!" Pravdou je, že než jsem se narodila, rodiče si mysleli, že budu kluk. A táta si vždy přál kluka. I když se to snaží skrýt, poznám to. Přece jen, už nejsem malá.

"Těšíš se, Pansy?" zeptá se mě táta upije ze svého hrnku. Nezbude mi nic jiného než lhát, proto jen kývnu.

"Ty nemluvíš?" zvedne táta trochu hlas. Nevědomky jsem se přikrčila.

"Nech jí Edwarde, určitě se těší na Příčnou, že?" zastane se mě mamka. Vděčně kývnu.


"No tak, Pansy, pospěš si!" přeruší mamka tok mých myšlenek. Jen zakroutím hlavou a postavím se. Je to tak. Jedu do Bradavic. V zrcadle, které mi visí na stěně si zkontroluji oblečení. Slušné a upravené. Přesně, jak má být.

Mamka a taťka říkali, že Bradavice jsou úžasné a když tam jednou přijedu už nikdy nebudu chtít pryč. Nevím kolik je toho na tom pravdy, ale chystám se to zjistit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Endy Endy | 3. února 2013 v 21:11 | Reagovat

je to fakt supr!!! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama