Even if you do not know that I exist,I believe! 5.kapitola 2/2

19. února 2013 v 22:23 | Ellie |  Even if you do not know that I exist,I believe!
Druhá část...
Oblečení, které měla Lily na koncert ZDE
Pohled Lily:
"Musí do nemocnice," oznámil Harry a popadnul jí do naručí. Páni, na to bychom bez něj nepřišli! Liam mezi tím vytočil číslo na sanitku a Zayn s Louisem někam odběhli. Já jsem se nezmohla na nic. Moje nejlepší kamarádka měla rozraženou hlavu a musela jet do nemocnice. Nechápala jsem to. Jak se mohl jeden z nejlepších dnů v našem životě změnit na hrůzu?
Záchranka přijela rychle. Naložili Britney a chtěli jí odvézt do nemocnice.
"Kdo s ní pojede?" zeptal se jeden ze záchranářů. Všem bylo jasné , že chci jet já, ale něměla jsem ani sílu vstát. Harry mi musel pomoct a taky se nabídl, že pojede místo mě, ale odmítla jsem. Musela jsem být ní. Pomohli mi nastoupit a záchranář zabouchl dveře. Kluci nasedli do Harryho auta a rozjeli se za záchrankou. Zayn s Louisem prý posunuli koncert na jiné datum. To mi bylo v tu chvíli, ale úplně jedno. Byla jsem zničená.
Když jsme dojeli k nemocnici, kluci už tam čekali. Stáli na recepci a nervózně pochodovali, nebo si hráli s prsty. Záchranáři vyložili Britney a rozjeli se na sál. To jsem jim, ale znepříjemňovala já, protože jsem se držela nosítek jako klíště.
"Slečno, musíte ty nosítka pustit," promlouval ke mně jeden z doktorů.
"Ani mě nehne," odpověděla jsem a na důkaz mých slov se chytla ještě pevněji. Ten doktor na někoho mávnul a já slyšela jen kroky a následně jsem ucítila, jak mě kolem pasu obejmuly dvě svalnaté paže.
"No tak, Lily. Musíš ty nosítka pustit. Musejí Britney vyšetřit," promlouval ke mně Niallův sametový hlas a jeho ruce mě pomalu odtahovaly od nosítek. Pustila jsem se jich a s pláčem se svezla na zem. Niallovy ruce mě chytly a přitiskly si mě k sobě.
"Pšt," šeptal mi do ucha a hlavou doktorům pokynul, aby jeli. Na nic nečekali a odjeli..
Já smáčela Niallovo triko svými slzami a nechala jsem se od něj objímat. Kolik holek o tomhle snilo? Miliony? Miliardy? Nebo víc? I já mezi ně patřila. Představovala jsem si, jak to bude úžasné. Jak bude úžasný jeho úsměv, který mi věnuje. Jenže jsem v tu chvíli neměla na úsměvy ani pomyšlení.
"Musíš si odpočinout," přerušil Niall tok mých myšlenek a vzlyků.
"Ne," odporovala jsem mu a snažila se vykroutit z jeho sevření. On mě ale pevněji stisknul a snažil se mě donutit jít. Když mu došlo, že tahle by jsme se nikam nedostali, popadnul mě do náručí. Jindy bych protestovala, že jsem těžká, ale teď jsem na to neměla sílu.
"Vezmu ji k nám," oznámil klukům a vzal si od Harryho klíče.
"Dáme vědět, kdyby se něco změnilo," ujistil ho Liam a poplácal ho po rameni. Neměl spíš ujišťovat mě? Asi se báli, že bych jim udělala scénu.
"Proč to děláš?" zeptala jsem se ho potichu, když jsme seděli v autě a mířili k hotelu.
"Co?" zeptal se, jako by to byla samozřejmost.
"Proč se o mě, o nás, tak zajímáte? Proč nás prostě nenecháte? Nemáte žádnou zodpovědnost za to co se stalo," rozvinula jsem svou odpověď.
Niall jen pokrčil rameny.
"Myslím, že za to máme určitou zodpovědnost. Kdybychom nedali tu vstupenku do toho CD, nic z tohohle by se nestalo," odpověděl mi a zaparkoval před hotelem. Kolem nás se okamžitě objevila stěna z bodyguardů. Niall si nasadil sluneční brýle a obšel auto, aby mi pomohl vystoupit.
"Nedívej se na ně," poradil mi a přitisknul si mě k sobě. Rozhodla jsem se řídit jeho radou a zabořila jsem mu hlavu do hrudníku. Rychle mě prováděl davem a snažil se, aby novináři nezískali žádnou mou dobrou fotku. Prostupovali jsme tak rychle, že jsme byli za pár vteřin na recepci. Niall se usmál na recepční, která pod jeho úsměvem roztávala a pokračoval směrem k výtahu, který byl obklopen bodyguardy. Jeden z nich nám přivolal výtah a ustoupil od něj. Vyjeli jsme až do dvanáctého patra, což znamenalo střešní apartmá.
Niall odemknul a odvedl mě dovnitř, kde mě posadil na pohovku.
"Dáš si něco?" zeptal se mě a pomohl mi svléknout svetr, který jsem měla na sobě. Jen jsem zavrtěla hlavou a položila hlavu na polštář.
"Takže nic nepotřebuješ?" zeptal se znovu.
"Vlastně jo. Nemohl by si mi z našeho pokoje přinést věci?" zeptala se ho a on jen kývnul. Dal mi pusu na čelo a přikryl mě dekou, která byla přehozena přes opěradlo. Naposledy se na mě usmál a vyšel ze dveří.
Teprve po chvíli mi došlo, že jsem mu nedala klíče…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Endy Endy | 20. února 2013 v 21:05 | Reagovat

Úžasný!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Já se tak těšim až napíšu další díl!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama