Even if you do not know that I exist,I believe! 17 kapitola

22. září 2013 v 15:00 | Ellie
Dobrá, je to tady. Já i Endy se hrooozně omlouváme, že to tu takovou dobu stálo, ale... Já si užívala v Londýně a Endy se smažila ve škole. Plus jsme obě měly nabyté prázdniny, což vedlo k tomu, co se stalo. Zanedbávaly jsme blog. Ale přiznejme si...Kolik z vás sem o prázninách chodilo?
Sooo, kašlete na to a směle do čtení :))
PS: je to kraťoučké, i know :(



Fajn Lily, tohle se ti nepovedlo; promlouvala jsem k sobě, zatímco jsem proklínala pitomou ozvěnu.
Pomalu jsem postupovala k Niallovi, kterého ani ozvěna nevyrušila ze zírání do prázdného sálu.
Vypadal tak sklesle a mě trhalo na kusy pomyšlení, že za to můžu já. Nehýbal se jen seděl.
"Nialle?" promluvila jsem k němu znovu, tentokrát o něco tišeji. Neotočil se na mě.
A co jsi čekala ty náno, peskovala jsem se v duchu. Celá tahle věc, i přes to, že mě mrzela, mi přišla nahlavu. Netušila jsem proč, možná kvůli tomu co se stalo, když jsme hledali Brit s Harrym…

FLASHBACK
"Brit? Jsi tu?" zavolala jsem do prázdné místnosti.
Vypadalo to jako konferenční místnost, dlouhý lesklý stůl a leštěné židle kolem dokazovaly, že tam nesedává jen tak někdo.
"Máš někoho?" Ozval se za mnou Niallův hlas a já sebou škubla.
"Ty už se mnou mluvíš?!" Odpověděla jsem mu otázkou, usečněji než jsem chtěla.
Samozřejmě, že ho to naštvalo.
"Tak promiň, že jsem se ozval!" Nabroušeně projde kolem mě a vydá se k druhým dveřím, které jsou stejně lesklé jako stůl, takže jsem mohla zahlédnout jeho dokonalý a roztomilý obličej, avšak v tu chvíli stažený do naštvané grimasy.
"Nialle, počkej, nech mě to…"
"Co?! Vysvětlit? Vysvětlit, proč si utekla? Nebo proč jsi se neozvala? A proč si mi típla telefon, když jsem ti volal?!" Přerušil mě, stále otočený zády. Típla? O tom nic nevím…
"Nialle, já ten telefon vážně neslyšela, ale přísahám, že bych ti ho netípla!"
"No páni! Jenže víš, co je problém? Že ti to nevěřím!" Odpověděl mi, na můj vkus docela hlasitě a práskl dveřmi.
KONEC FLASHBACKU

"Vážně jsem ho netípla…" promluvila jsem tiše, když jsem dosedla vedle něj.
"Já to vím, jen jsem byl v tu chvíli příšerně naštvaný a ono..ono…" zasekl se.
"To z tebe prostě vylítlo?" Dokončila jsem za něj. Pokýval hlavou a otočil se na mě.
"Odpustíš mi to?" Zeptal se a já si všimla, že se mu zaleskly oči.
Agr, čert vem, že se mi zmizela kamarádka, přece ho nenechám brečet.
"Ale jasně, že jo!" Zasmála jsem se, i když i mě do očí vyhrkly slzy a přitáhla jsem si ho do objetí. Sevřela jsem ho tak pevně, jak nejvíc jsem zvládla.
Seděli jsme tam dlouho, hodně dlouho. Můj typ je dvacet minut. Niall se odtáhl jako první, a já k němu zvedla hlavu. Usmíval se tím dokonalým úsměvem, kterým přivádel miliony dívek denně k šílenství.
A teď i mě.
Zastrčil mi pramen vlasů za ucho a naklonil se blíž. Trochu jsem se lekla.
Co když se tím polibkem zase všechno zkazí?
Tahle a spousta podobných myšlenek mi proudila hlavou, když se ke mně Niall přibližoval.
Ale všechny zmizely ve chvíly, kdy se jeho rty přitiskly k mým a všechny je nahradila jedna.
Miluju ho…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama