Snow||chapter 1

25. září 2013 v 16:21 | Ellie
Tak fajn, nová povídečka! Bude krátká, no alespoň v to doufám :D
A také doufám v nějaké komentáře :)))


"Jedno perníkové latté, prosím!" objednala si Rory své oblíbené a drobnou ručkou hodila na pult pár drobných, které vylovila ze starého hnědého kabátu, na mnoha místech ušpiněného od barev. Mladá servírka shrábla drobné z pultu a očima je zběžně přepočítala. Tuhle dívku si pamatovala. Chodila sem každý den, pokaždé si dala to samé a pokaždé to zaplatila zbytkem drobných z kabátu. Nikdy si nevyndala peněženku, ani peníze nepřepočítávala. Byla si jistá, že vždy u sebe měla tolik, kolik potřebovala.
Servírka se otočila k jejímu spolupracovníkovi, který připravoval kávu, pro onu dívku a jednoho kluka, který stál hned před ní.
"Nezdá se ti, že si všimne, že na ní zíráš?" šťouchnul do ní. Ona sebou trhla a podívala se na něj.
"Nemůžu si pomoct, ale zdá se mi povědomá…" poklepala si hnědovlasá servírka ukazováčkem na spodní ret a povzdechla si. Stále si dívku neuměla zařadit. Přemýšlela o tom pokaždé, co si sem přišla dát kávu. A to je, přesně dobu co tu ona nastoupila, měsíc.
"Aby ne, chodí do školy s tvou sestrou! A neříkej mi, že rusovlásky potkáváš denně!" zasmál se a podával hnědovlásce kafe, které ona pevně uchopila a přesunula se k pultu.
"Jedno perníkové pro tebe a jedno čokoládové pro tebe," podala oboum zákazníkům kávu a popřála jim hezký den. Kluk jen něco zamrmlal na odpověď a vyběhl do hotové závěje. Rusovláska Rory jí usměv oplatila a servírka si konečně vzpomněla, odkud jí zná.
"Nejsi ty-…" nestihla dokončit otázku, protože Rory byla už dávno u dveří, a jak si mohla ona servírka všimnout kvůli jejím, do drdolu vyčesaným vlasům, nasadila si do uší sluchátka. Zatímco se Rory v uších rozezněly tóny písně Hall of Fame přezpívanou Glee, venku začala zuřit tak silná bouře, že nebylo vidět ani na krok. Rory to ale ani v nejmenším neodradilo, chtěla se vydat domů. Měla ještě spoustu práce s připravením pokoje pro její novou sestru z Afriky, která měla přiletět ani ne za měsíc a ona stále neměla připravený návrh pokoje. A také slíbila chůvě, že večer pohlídá Maxe. Což znamenalo, že se k pokoji zase nedostane. Povzdechnutí se změnilo ve vyjeknutí, které se jí vydralo skrze rty. Někdo jí tlačil zpět dovnitř. A to ne zrovna ohleduplně. Své latté však dokázala ochránit.
"Hej! Já pospíchám, musím se dostat domů!" zavrčela na něj a pokusila se ho obejít. On jí však zatarasil cestu a tak jí zabránil projít.
Nepoznala ho. Překvapilo ho to, ale nedal to na sobě znát. Však by se nebylo čemu divit. Neviděli se už přes tři roky. Nejspíše na něj zapomněla, i když ve skrytu duše doufal, že pro něj každý večer brečí do polštáře.
"Je mi líto, ale v tomhle tě domů nepustím, Honey!"
Zarazila se. Existoval jen jediný člověk, který jí říkal Honey.
"Zayne?"
Tak ho poznala…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama